Aneb manželské kompromisy v praxi…
V dnešní době na vás aktuální čas svítí prakticky odkudkoliv. Z pračky, trouby, lednice, každého jen trochu chytrého zařízení. Asi i proto jsme neměli potřebu pořídit klasické nástěnné hodiny. Což teď dodatečně vnímám jako chybu, poté, co se vlivem problému s frekvencí sítě kvůli výpadkům dodávek elektřiny ze Srbska a Kosova zpožďují hodiny na mikrovlnné troubě v řádku několika minut za týden.
Vše se ale změnilo návštěvou sousedů, kde jsme diskutovali na téma zařízení jídelního koutu a obývacího pokoje. Řekla jsem jim, že tam na zdi nad jídelním stolem úplně vidím hodiny, na které jsem náhodou narazila v jednom designshopu. Když jsem je potom doma našla na webu, usoudili jsme, že jsou tak úžasné, že je potřebujeme sami.
Ty hodiny jsou Ball clock z návrhu George Nelsona, a jako většina našich srdcovek, značně ověřeny časem. Design je datován do roku 1950. George Nelson je tak zajímavá osobnost, že o něm samostatně pojednám v nějakém z dalších příspěvků.
Ale zpět k hodinám. Hodiny nás nadchly, ale protože jsme ve světě hodin byli úplnými nováčky a nebyli jsme si jistí, jestli se v nich najdeme, řekli jsme si, že začneme levnou variantou hodin pouze inspirovanými Ball clocky George Nelsona, která by měla najít své místo v předsíni.
Když hodiny dorazily, úplně nás nadchly. Než jsme stihli v předsíni udělat díru, byly hodiny na stěně v obýváku. Byli jsme natolik unešeni, že jsme zatoužili po dalším kousku z dílny ikonického návrháře, s tím, že hodiny budou v ložnici. Jenomže když přišly tyto druhé Polygon hodiny, nějakým vnuknutím jsem je zkusila pověsit místo stávajících kuličkových. A když to můj drahý uviděl, trval tom, že ty už z obýváku nepůjdou.
Šli jsme cestou prvního kompromisu. Polygony zůstaly v obýváku, ale já si vymínila, že tedy chci do ložnice originální Ball clocky od vitry, žádnou levnou napodobeninu. Ale to jsem ještě netušila, jak krásné a nádherně barevné ty hodiny budou, až je přineseme domů. Původní kompromis byl ten tam a nastalo tvrdé vyjednávání o tom, které hodiny tedy v hlavním pokoji zůstanou. Nešlo to jinak – jedinou schůdnou cestou bylo, že… oboje.
Dali jsme je na zeď a věděli, že se dokážeme domluvit na čemkoli. Ale trochu ve mně hloubala nepohoda ze sudého počtu, který si zejména v kyticích spojuji spíše se smutnými událostmi. Tentokrát nekompromisně jsem přišla s návrhem, že hodiny budou buď jedny nebo troje. A světe div se – vyhrála varianta tří.
Ale jaké hodiny vybrat k takovým dvěma kráskám? Tady jsme se opět neshodli. Zatímco já chtěla Sunbursty, Marťa Eye clocky. Mou variantu naštěstí podpořil už příliš významný rozměr “oka”, navíc Sunbursty designem svých ručiček významně zapadaly do konceptu…
Ale kdyby to prošlo jen tak, nebyl by to už čtvrtý kompromis – Sunbursty doplnily obývákové trio, ale Eye Clock našly své místo v ložnici.
Závěrů je několik:
- Z hodinových ignorantů jsme se stali majiteli pěti designových kousků (což je počet, který si většina normálních lidí nepořídí za celý život).
- Když někomu ukazujeme křeslo v obýváku, reakce je jediná: “vy máte troje hodiny?”
- Jsme opravdu schopní najít kompromis ve všem, ať to stojí, co to stojí…
